Už je to jen na občanovi

Lidé mají nesmírnou touhu v něco věřit. Ve výhru ve sportce, v lepší zítřky, v lepší zaměstnání, v lepší život. Z tohoto důvodu si vyhledávají spasitele i proroky, uctívají a obdivují ty, kteří jim slibují to, po čem touží. Ti, kteří slibují si nasadí masku odborníka, řečníka, znalce (někdy i Fantomase), a pak stačí slíbit něco velkého, zásadního. Ale nesmí být postižitelní a konkrétní. Prohlašují hesla, nabádají k činům, které mají změnit hru. Jejich vystoupení se podobají úžasným uměleckým dílům, ale své triky a fígle si chrání pod rouškou toho jejich nejlepšího řešení (samozřejmě toho svého). Je to tak odedávna. 

"Chceš-li zalhat tak, aby ti uvěřili, nevykládej nepravděpodobnou pravdu."
(Japonský císař Tokugawa Iejasu - 17. století).

Udělejte si pořádek ve své hlavě a položte si pár logických otázek.

Musíme mít pořád ty politické strany?

Musíme volit toho, kdo je nám nabízený?

Můžeme si zvolit jinou cestu – třeba tu občanskou, která má oporu v Ústavě české?

Že nevíte? Jenže nečinností ani vzýváním "božstva" nic nezměníte. Změníte to jen a jen u sebe a všichni jako občané společně.

Občanský parlament.